Jdi na obsah Jdi na menu

Zamyšlení v postní době

9. 3. 2016

krizova-cesta-----kopie.jpg

Poslední okamžiky Ježíšova života byly prostoupeny jeho velikou láskou a milosrdenstvím. To se projevilo až do krajnosti ve chvíli, když se ještě z kříže přimlouval za ty, kteří ho ukřižovali. Na druhé straně byly jeho poslední chvíle na zemi také plné bolesti a pocitu opuštěnosti. Těsně před smrtí se Pán ztotožnil s modlitbou žalmisty: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Žl 22,2; Mt 27,46), čímž vstoupil do prožitku všech lidí, kteří do své nemohoucnosti, opuštěnosti a zoufalství už nedokážou volat Boha. Pro nikoho není snadné přijímat postupně svá omezení a ohraničenosti, třeba jen ty spojené se stárnutím a přibývajícími nemocemi. Rostoucí omezení nás mají tendenci stále více uzavírat do vlastního světa, a tím ještě prohlubovat pocit osamění a marnosti. Ježíšova prosba za druhé ve chvílích, kdy nejintenzivněji pociťoval prázdnotu a mlčení Boha, je nám světlem i cestou, jak neskončit jednou svůj život v zatrpklosti a pocitu ukřivděnosti. Každý pocit, i ten nejhorší, je možné spojit s modlitbou.

Pane, ty víš, jak těžko snáším chvíle bezmocnosti, jak těžko snáším opuštěnost od lidí, natož pocit, že ty jsi daleko. Prosím tě, nauč mne modlit se i ve chvílích opuštěnosti a vzývat tvé jméno i v temnotách, dokud na konci tunelu nevysvitne světlo. Vždyť „žádná tma pro tebe není temná; noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ (Žl 139,12).
20151230_125725.jpg